Adaptace obilného sila

Adaptation of grain silos

2018
Martin Prokš, Marek Přikryl, spolupráce Jan Kolář v realizaci od 2021
realizace

2020
Martin Prokš, Marek Přikryl, spolupráce Jan Kolář in realization since 2021
realization

Mlýny nejsou vnímány čistě jako průmyslová stavba. Mají v sobě tajuplnost stroje schovaného v pevnosti. Ani silo není jednoznačně uchopitelné. Adaptace pokračuje v původním domě, v jeho logice, uvnitř v jeho racionální a zvenku v emotivní rovině.
Objekt je možné rozklíčovat na tři základní části: skeletová konstrukce (dílo stavitele Pollerta), vnější plášť (architekt Gočár) a technologie (Prokop a synové). Adaptace je v podstatě výměna původní mlynářské technologie za technologii divadelní.
Provoz a funkce oživeného objektu přebírají původní prostorové členění. Objekt spojuje jedno páteřní komunikační jádro se schodištěm a výtahem, na které jsou různým způsobem navěšeny provozy. Hlavní změnou, která na sebe nabaluje další úpravy, je vložení víceúčelového sálu do technologického patra v šestém podlaží. Sál navazuje na stávající velkorysý a vzdušný prostor, členěný průmyslovými okny a čitelnou konstrukcí. Ve výšce 17,5 m má výsostnou polohu nad areálem. Z původní sloupové síně se nově stává jeden prostor přes celou šířku sila vložením železobetonové konstrukce. Společně se sálem je zpřístupněna i střecha objektu. Střešní nástavba nad komunikačním jádrem spolu s otvorem ve fasádě v parteru jsou jediné změny vnější formy objektu.
Prostorově silo nabízí i výjimečnou vertikalitu, typickou pro technologii mlýnů. Vertikální směr posilují v navrhované adaptaci sklobetonové podlahy v parteru a sálu, vytvářející pro světlo dráhu přes všechna podlaží. Okny a podlahou sálu symbolicky prochází světlo přes zásobníky a otvory v jejich ústí až do suterénu.
V nově vybudovaném suterénu je umístěné zázemí. Podzemní prostor o malé světlé výšce definují odkopané a odhalené masivní sloupy skeletu. Nově je také zpřístupněn vnitřek zásobníků v úrovni druhého podlaží, ale jen v minimální míře, pouze vložením lehké stezky, a prostory zůstávají prakticky netknuté.
Úpravy interiéru jsou civilní ve formě i výrazu, bez nadbytečného designu. Barvy a cihly jsou přenechány fasádám, vnitřek je naopak barevně tlumený, omítaný světlou omítkou v kombinaci s přiznaným betonovým skeletem v současné podobě, se všemi nedokonalostmi. Jednotící princip celého objektu je rastr / mřížka. Silo je svázané rastrem zásobníků 3 x 4, na který navazuje mřížka betonových trámů, na kterou v detailu navazuje mřížka luxferových panelů nebo keramického obkladu. Rejstřík materiálů je standardní, stavařský – beton, omítky, dlažba, pozink, luxfery – a jde cestou nekontrastního doplňování starého. Tam, kde je to možné, jsou stávající povrchy betonů a omítek ponechány v současném stavu, včetně patiny.
Racionální vnitřek se potkává s architekturou vnějšku v parteru, v místě otevření do veřejného prostoru. Velkorysé fasády vyžadují zásah sobě rovný. Úvahy o hlavním vstupu nakonec vedly k rozhodnutí zpřístupnit (a aktivovat) parter z bočních stran. Sokl je široce otevřen novým otvorem s náběhy, odkrývajícím sochařskou kvalitu vnitřku. Otvor v soklu je formován podobně jako celý sokl. Otvor má tvar nosníkové formy, která evokuje únosnost a která je všeobecně čitelná, stejně jako masivnost podnože. Sokl i otvor v něm mají pocitově nést velkou tíhu zásobníků nad nimi. Zjednodušeně lze říci, že snahou je civilně rozvinout dům v jeho racionalitě i monumentalitě.